Type a search term to find related articles by LIMS subject matter experts gathered from the most trusted and dynamic collaboration tools in the laboratory informatics industry.
Urbanizace (také poměšťování) je proces, při kterém společnost mění způsob života z venkovského na městský. S urbanizací je spojen zvyšující se podíl lidí žijících, resp. bydlících ve městech. Města se zvětšují i kvůli narůstání počtu pracujících, kteří do měst dojíždějí za prací.
Nejobecněji je urbanizace definována jako „prostorová koncentrace lidských činností i obyvatelstva projevující se změnami v chování lidí, v jejich motivacích, v kulturních vzorech i ve formách organizace společnosti. Změny jsou vyvolány životem v prostředí s velkým počtem, vysokou hustotou a značnou různorodostí obyvatel, aktivit i lidských výtvorů.“[1]
Problematika urbanizace spadá do mnoha vědních oborů a disciplín, jimiž jsou geografie, historická geografie, sociologie, sociální dějiny, ekonomie, hospodářské dějiny, demografie, dějiny mentalit aj.
V roce 1950 žilo ve městech pouhých 30 % světové populace, zatímco v roce 2014 již 54 %. Podle Organizace spojených národů by do roku 2050 mělo ve městech žít až 66 % lidí.[2]
K roku 2014 žilo nejvíce lidí ve městských oblastech v Severní Americe (82 %), Latinské Americe a oblasti Karibiku (80 %) a v Evropě (73 %); nejméně urbanizované oblasti byly v Africe (40 %) a Asii (48 %).[2]
Sídliště městského typu začala vznikat v neolitu. Nejstarší města vznikla v Číně, Indii, Egyptě a na Blízkém východě. V Evropě vznikala města nejprve ve starověkém Řecku, poté ve starověkém Římě (v dnešní Itálii).[3][4] Tato města byla často ohrožována dobyvateli a růstu bránily také nedostatky v dopravě, zásobení nebo hygieně.[4] Zpravidla města vznikala tam, kde se seskupilo více zemědělců a začaly zde převládat nezemědělské činnosti (směna, obchod, řemesla), které se staly natolik dominantními, že potlačily venkovský způsob života.[3] K urbanizaci, jak ji známe dnes, docházelo v posledních dvou staletích v Anglii.[4]
Velká Británie začala v polovině 18. století industrializovat svou ekonomiku. To významně podpořilo stěhování obyvatel z venkova do menších či větších měst. Na začátku 19. století žilo ve městech 20 % Britů, o století později to bylo již 74 %. V ostatních státech Evropy a ve Spojených státech amerických začal proces urbanizace později. Rapidní nárůst obyvatel ilustruje skok z 60 000 obyvatel New Yorku v roce 1800 na 4,8 milionu v roce 1900. Migrace do měst neprobíhala pouze uvnitř státu, lidé z chudších oblastí Evropy se často stěhovali do Spojených států nebo do velkoměst v jiných evropských zemích.[5]
V dnešní době lidé migrují do měst kvůli rozsáhlým sociálním benefitům, stěhují se za lepším vzděláním a zdravotní péčí nebo obecně za kvalitnějším společenským životem.[6]
Důsledky poměšťování obyvatel mohou být pozitivní i negativní. Mezi pozitivní patří například celkové zvyšování životní úrovně a vyšší dožití, které s sebou ovšem přináší problém stárnutí populace v dané společnosti.[2] Dalším kladným důsledkem je vyšší vzdělanost obyvatel a související lepší kvalifikace, lepší zdravotní péče, zlepšení infrastruktury nebo modernizace společnosti.[6]
Na druhou stranu negativní je například komercializace (ve smyslu podřízení se trhu, obchodu); komerce a obchod ve městech dominují. Ve velkých městech je dostupné cokoliv a téměř kdykoliv, proto lidé často začínají žít hyperkonzumním způsobem života, který je při zvyšujícím se tempu urbanizace do budoucna neudržitelný.[7] Častým problémem je dále míra znečištění ovzduší, míra hluku, světelný a vizuální smog, vznik městských tepelných ostrovů, dopravní zácpy nebo přelidnění. Přelidnění může vyústit v nedostatek obytných prostor, v nezaměstnanost nebo vznik chudinských čtvrtí (slum, ghetto)[6] a může souviset s nárůstem kriminality.
Od 18. století se vnímání měst a především velkoměst měnilo. Část lidí vidí poměšťování civilizace jako správný evoluční krok vedoucí ke spokojenosti, prosperitě, rozkvětu kultury a ekonomiky. Pro jiné je velkoměsto „kouřícím peklem, přecpaným agresivními davy lidí, prolezlým zločinem, násilím, korupcí a chudobou“.[5] Chudoba se opravdu s narůstajícím bohatstvím velkoměst prohlubovala. Ve městech se – v závislosti na příjmech tamních obyvatel – začaly vyčleňovat celé čtvrtě. Problematikou se od konce první čtvrtiny 20. století zabývají sociologové. První rozsáhlé sociologické analýzy vznikaly v Chicagu, které zažilo kvůli vlně přistěhovalců prudký vzestup doprovázený růstem společenské nerovnosti (viz Chicagská škola).[5]
Podobný problém později vznikl v rozvojových zemích, protože nekvalifikované pracovníky přitahuje město kvůli potenciálnímu zaměstnání. Zde se jim však nedaří najít natolik dobře placenou práci, aby mohli uhradit vyšší životní náklady, a proto žijí ve slumech v mizerných životních podmínkách.[8]
V městské zástavbě se tvoří tepelné ostrůvky, protože množství zelených ploch je menší než v okolí města. Jev je způsoben tím, že zatímco ve venkovské krajině je sluneční teplo pohlcováno odpařenou vodou, případně půdou, ve městech je obou „pohlcovačů“ významně méně a většina tepla je pohlcována asfaltem nebo budovami, což zvyšuje povrchovou teplotu města. Roční průměrná teplota ve městech nad jeden milion obyvatel tak může být o 1–3 °C vyšší než v okolí města na venkově.[9]
Urbanizace snižuje dostupné množství obdělávatelné půdy a zároveň snižuje kvalitu vody a ovzduší. Tím vyvíjí tlak na přilehlé venkovské oblasti.[10] Urbanizace významně přispívá ke znečištění ovzduší v důsledku zvýšených emisí z automobilů, průmyslové činnosti a stavebnictví. Koncentrace znečišťujících látek, jako jsou pevné částice (PM), oxid dusičitý (NO2) a těkavé organické sloučeniny (VOC), představují zdravotní rizika pro obyvatele měst. [11]
Dalším zásadním vlivem urbanizace je eutrofizace (až hypereutrofizace) vody. Je způsobena přenášením nadměrného objemu živin či znečišťujících látek (např. CO2 a jiné skleníkové plyny, příp. zbytky hnojiv, čisticích prostředků atd.) deštěm z měst do vodních zdrojů, čímž se snižuje celková kvalita vod, dochází k přemnožení planktonu a jiných mikroorganismů, což vede ke snižování obsahu kyslíku ve vodě.[12]
Kromě toho je důsledkem urbanizace drastické dlouhodobé snižování lokální (místní) biodiverzity.[13]
V Číně vedla urbanizace k drastickému snížení kvality ovzduší; v roce 2013(?) pouze 24 z 350 čínských prefektur splňovalo standardy kvality ovzduší WHO.[14] Přes milion Číňanů zemřelo v roce 2012 na následky znečistění vzduchu.[15] Počet aut v Pekingu se v období 1990–2002 zvýšil čtyřnásobně, což vedlo ke značnému zvýšení emisí.[16]
Téměř polovina lidí žijících ve městech sídlí v menších městech s počtem obyvatel do 500 000. Jedna osmina lidí žije v jednom z 28 megaměst, která mají přes 10 milionů obyvatel. Největším městem je Tokio s aglomerací okolo 38 milionů obyvatel, následují města Nové Dillí, Šanghaj, Mexico City, Bombaj a São Paulo. Do roku 2030 má být na světě 41 megaměst.[2]
Nejvyšší formou městského života je megapolis („velkoměsto velkoměst“). Tímto pojmem byl označen poprvé pás dlouhý 724 km a táhnoucí se od Bostonu po Washington, D. C. s přibližně 40 miliony obyvatel.[5]
Obrázky, zvuky či videa k tématu urbanizace na Wikimedia Commons 
Slovníkové heslo urbanizace ve Wikislovníku
LIMS forum content by LIMS forum members is licensed under a Creative Commons Attribution-NonCommercial-ShareAlike 4.0 International License. Based on a work at www.limsforum.com.
