Type a search term to find related articles by LIMS subject matter experts gathered from the most trusted and dynamic collaboration tools in the laboratory informatics industry.
| Jean-Luc Godard | |
|---|---|
 Jean-Luc Godard (1968) | |
| Narození | 3. prosince 1930 Paříž, 7. obvod |
| Úmrtí | 13. září 2022 (ve věku 91 let) Rolle, Švýcarsko |
| Příčina úmrtí | asistovaná sebevražda |
| Alma mater | Pařížská univerzita |
| Povolání | filmový režisér, herec, scenárista, kameraman, filmový producent, střihač, spisovatel, filmový kritik, televizní režisér, televizní producent, video umělec, filmový scenárista a režisér |
| Rodiče | Paul Godard a Odile Monod |
| Manžel(ka) | Anna Karina (1961–1967) Anne Wiazemsky (1967–1970) Anne-Marie Miéville (1971–2022) |
| Příbuzní | Maximilien Vox (strýc) |
| Významná díla | U konce s dechem Pohrdání Bláznivý Petříček Zachraň si, kdo můžeš (život) Le Petit Soldat |
| Ocenění | Stříbrný medvět za nejlepší režii (1960) Silver Bear for Outstanding Artistic Contribution (1961) Stříbrný Lev (1962) Sutherlandova trofej (1965) Zlatý medvěd (1965) Golden Lion for Lifetime Achievement (1982) Zlatý lev (1983) … více na Wikidatech |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Jean-Luc Godard [žãlük goda:r] (3. prosince 1930 Paříž, Francie – 13. září 2022 Rolle, Švýcarsko[1]) byl francouzský režisér, herec, producent a scenárista. Byl jedním z hlavních aktérů hnutí francouzské nové vlny (tzv. Nouvelle vague) a rovněž jedním z nejznámějších a nejuznávanějších francouzských režisérů vůbec. Proslavil se především experimentováním s filmovou formou a filmově esejistickou tvorbou. Byl také filmovým kritikem a filmovým teoretikem s radikálními názory.
Godard začal svou kariéru v 50. letech jako filmový kritik pro časopis Cahiers du cinéma, často společně s ostatními kritiky André Bazinem, Françoisem Truffautem, Ericem Rohmerem a dalšími navštěvoval filmová představení ve francouzské cinematéce (Cinémathèque française). Zde se často setkávali při horečnatých diskusích s ostatními kritiky, ale také s tehdejším ředitelem cinematéky Henri Langloisem. Již během své dráhy filmového kritika působil jako nesmlouvavá, ale respektovaná osobnost.[2] Jako kritik výrazně vystupoval proti tendencím tzv. tradice kvality, francouzským klasickým filmům, naopak se obracel často k protežovaným tvůrcům, jakými byli Orson Welles, William Wyler nebo Alfred Hitchcock. Od roku 1960 do roku 2018 natočil řadu významných snímků. Godard zemřel v roce 2022 po několika letech tvůrčí odmlky.[3] Rozhodl se v 91. letech pro dobrovolný asistovaný odchod kvůli mnoha vážným nemocem.[4]
Záhy začal natáčet krátké filmy na 16 mm film: Opération Béton (Operace Beton, 1954), dokument o stavbě přehrady Grande Dixence ve Švýcarsku, Une femme coquette (Koketní žena, 1955), inspirovaný tvorbou Guy de Maupassanta, Une histoire d'eau (Příběh o vodě, 1958), kterou sestříhal ze snímků natočených Françoisem Truffautem, a nakonec Charlotte et son Jules (1958).
V roce 1959 přešel k celovečerním filmům. Film U konce s dechem se setkal s velkým úspěchem a stal se jedním z prvních filmů francouzské nové vlny. V roce 1960 Godard natočil filmy Vojáček o alžírské válce, a Žena je žena, filmovou poctu muzikálu. Poté režíroval film Žít svůj život (1962), film o mladé ženě, která se prostituuje, Les Carabiniers (1963), další film o válce, a Pohrdání (1963) o světě kinematografie. Pokračoval v roce 1964 filmy Banda pro sebe a Vdaná žena. V roce 1965 režíroval sci-fi film Alphaville a poté film Bláznivý Petříček, považovaný mnoha odborníky za jeho mistrovské dílo. Dalšími filmy byly v roce 1966 Masculin féminin, Made in U.S.A. a 2 ou 3 choses que je sais d'elle (1966), ve kterém se opět zabýval tématem prostituce, a v roce 1967 La Chinoise a Week End.[5]
Godard se v té době stal prvořadým filmařem a vůdčí osobností uměleckého světa a inteligence. V roce 1968 po květnových událostech, předvídaných v některých z jeho dřívějších filmů, se se světem filmu na čas rozloučil, věnoval se především avantgardní video-tvorbě a politickému aktivismu. Vrátil se až na přelomu 80. let s filmem Zachraň si, kdo můžeš (život). Koncem šedesátých let spolu s příklonem k radikálním, zejména maoistickým myšlenkám sociální revoluce, založil společně s Jean-Pierrem Gorinem skupinu Dziga Vertov Group.
Od konce 80. let se věnoval cyklu filmových esejů Histoire(s) du cinema (Dějiny kinematografie), který dokončil v roce 1998. V roce 2000 pokračoval ve své práci filmy Éloge de l'amour (Chvála lásky, 2001), Notre musique (Naše hudba, 2004) a Socialismus (2010).
Jean-Luc Godard získal řadu ocenění: mimo jiné na Berlínském festivalu Zlatého medvěda v roce 1965 za film Alphaville a také dva Stříbrné medvědy (za nejlepší režii v roce 1960 za film U konce s dechem a Mimořádného stříbrného medvěda v roce 1961 za Žena je žena). Získal také Čestného Zlatého lva v roce 1982 na filmovém festivalu v Benátkách a Zlatého lva za nejlepší film za Křestní jméno Carmen v roce 1983. V roce 2014 mu byla udělena Cena poroty v Cannes za Sbohem jazyku. V roce 2010 obdržel čestného Oscara za celoživotní dílo.
| „ | Z natáčení probíhajícího bez problémů většinou vznikne naprosto příšerný film. Ve hře je příliš mnoho věcí, příliš mnoho žen, příliš peněz, příliš historek, příliš zákonů, příliš snů, příliš kalkulace, příliš zapomnění. Právě to mají lidi rádi. | “ |
| — Jean-Luc Godard – Texty a rozhovory | ||
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jean-Luc Godard na francouzské Wikipedii.
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jean-Luc Godard na Wikimedia Commons 
Osoba Jean-Luc Godard ve Wikicitátech
LIMS forum content by LIMS forum members is licensed under a Creative Commons Attribution-NonCommercial-ShareAlike 4.0 International License. Based on a work at www.limsforum.com.
