Type a search term to find related articles by LIMS subject matter experts gathered from the most trusted and dynamic collaboration tools in the laboratory informatics industry.
Védánta (v dévanágarí वेदान्त) je jeden z šesti indická filozofických áštikových (ortodoxních) systému. Idealistické učení védánty poprvé systematicky rozvinul Bádarájana.[1][2]
Hlavními zástupci védánty jsou:
1. Advaita (Gaupáda, Ádi Šankara) – Doslova nedualismus. Monistická škola, která ztotožňuje individuální jednotku (džíva) s brahmanem (absolutní neosobní božský princip). Advaita zastává doktrínu iluze (mája), kdy fenomenální svět je považován za iluzorní jediná skutečnost je brahman..
2. Višištádvaita (Rámánudža) – Doslova nedualita s rozdíly. Višištádvaita tvrdí, že individuální jednotka je totožná s Bohem jen v určitých principech. Ramanudža neuznal teorii iluze, podle něj je svět skutečným projevem Boha.
3. Dvaita (Madhva) – Doslova dualismus. Madhva, podobně jako většina védántských škol považoval svět za skutečný a byl zastáncem monoteistického absolutního dualismu.
4. Šudhadvaita védánta (Vallabha) – Vallabha zastával princip čistého nedualismu, kdy individuální jednotka je v principu totožná s Nejvyšším, avšak jak Bůh tak i duše si zachovávají svojí jedinečnost a odlišnost.
5. Dvaitádvaita (Nimbárka) – Dualismus v nedualismu. Někdy také bhédábhéda. Podle této filozofie jsou duše i Bůh zároveň oddělené i spojené. Oddělenost a jednota se vzájemně nevylučují.
Z těchto škol vychází celá řada podškol, například Ačintja-bhédábhéda-tattva nebo bhédábhéda, založena filozofem Bháskarou. Výraz védánta je složený ze sanskrtských slov véda (védy) a anta (závěr) a znamená v češtině „zakončení véd“.[3]
Všechna odvětví védánty vycházejí z upanišad. Upanišady jsou přidružené k základním védským sanhitám (Rgvéda, Sámavéda a Jadžurvéda), staly se východiskem buddhismu a džinismu a jsou ideovým základem pozdějšího hinduismu.[3]
Védánta konstatuje, že brahma (nejvyšší duchovní vesmírný princip) je oproštěno od vlastností a jednání. Vinou máji (klamu smyslového poznání) se átmá (individuální duchovní princip) ztotožňuje s objekty.
Některé Upanišady zmiňují totožnost átmá s brahma, jiné zdůrazňují rozdíl mezi átmá a paramátmá[4] Tento věčný rozdíl mezi átmá (v neosvobozeném i osvobozeném stavu) a íšvarou zdůrazňuje i Védánta-sútra,[5] dialektický text vykládaný různými filozofickými školami (sampradája).
Advaita-védánta (v dévanágarí अद्वैत वेदान्त) je indická, filosoficko-náboženská škola zastupující čistý monismus (filosofie jedné reality). Toto je vyjádřeno sanskrtským souslovím a (ne) dvaita (dvě).
Advaita Védánta učí, že klamné ztotožnění átma s objekty lze změnit v pravdivé poznání: brahma a átma jsou totožní.[6] V Kathópanišad je to vyjádřeno slovy: „Porazit nevědomost nezdolným mečem, ukutým v ohni poznání“.[7]
Advaita-védánta, tak jako i ostatní ortodoxní i neortodoxní filosoficko-náboženské školy védské filosofie, je založena na třech kategoriích védských spisů nazývaných prasthánatrají. Patří k nim upanišady, Bhagavadgíta a Brahmasútra (Vedánta sútra). Mnoho známých i méně známých autorů psalo komentáře (bhášja) k těmto spisům, ale všeobecně nejuznávanějšími jsou Ádi Šankara, Rámánudža a Madhva.
Ádi Šankara je přímým pokračovatelem tradice védských mistrů z dávné minulosti. Jeho učitelem byl Gaudapáda Adžativáda a sám Šankara měl čtyři žáky: Padma-páda, Hasta-málaka, Tótakáčárja a Vartika-kára. Ádi Šankara je postavil do čela klášterů (matha) ve čtyřech hlavních oblastech Indie, aby udržovali nauku védánty. Šankara sám napsal komentáře ke všem spisům prasthánatrají a Gaudapadíja-karikám. Známé jsou také Upadéša-sahasrí, filosofická pojednání o védántské filosofii jedné reality.
Je řečeno, že Ádi Šankara byl inkarnací Šivy, který se měl na rozkaz Višnua zjevit a zavést mylnou interpretaci Véd. Višnu mu řekl, aby zakryl skutečný význam védských písem, Advaita je proto mylná interpretace védánty. To je potvrzeno v mnoha Puránách.[8]
V Šivapuráně říká Višnu Šivovi:
(Sanskrt) dvāparādau yuge bhūtvā kalayā mānuṣādiṣu | svāgamaiḥ kalpitais tvaṁ ca janān mad-vimukhān kuru
(Překlad) „Na konci věku Dvápara a začátku věku Kali (ádau), podveď lidi tak, že vytvoríš smyšlený výklad Véd, který je zmate.“
V Padma Puráně je totéž potvrzeno také:
(Sanskrt) māyāvādam asac chāstraṁ pracchannaṁ bauddham ucyate mayaiva kalpitaṁ devi kalau brāhmaṇa-rūpiṇā| brahmaṇaś cāparaṁ rūpaṁ nirguṇaṁ vakṣyate mayā sarvasvaṁ jagato 'py asya mohanārthaṁ kalau yuge| vedānte tu mahā-śāstre māyāvādam avaidikam mayaiva vakṣyate devi jagatāṁ nāśa-kāraṇāt
(Překlad) Šiva řekl Parvatí: „Májávádská filozofie monismu je bezbožná. Je to v podstatě skrytý buddhismus. Moje milá ženo, ve věku Kali přijímám podobu bráhmany a tuto vymyšlenou filozofii učím. Abych podvedl bezbožné, popíši absolutního Boha jako někoho bez podoby a vlastností. Při výkladu filozofie védánty použiji tuto nauku, abych tak svedl lidi na cestu bezbožnosti popřením osobní podoby Boha.“
Doslova „podmíněný monismus“ je učení áčárji Rámánudži (1017–1137). Představuje reakci na Šankarův monismus, který upravuje tak, aby lépe vyjadřoval nejen monistické, ale i monoteistické výroky Upanišad opomíjené Šankarou. Jeho komentář k Brahmasútře se nazývá Šrí Bhášja (Šrí je jméno bohyně Lakšmí).
Neboli dualismus, který učil áčárja Madhva (1239–1319), je přímou opozicí a výzvou vůči Šankarově advaitě. Ještě důrazněji než Rámánudža zastával názor, že Bůh a átma se věčně liší.
Jeho komentář k Brahmasútře se nazývá Púrnapragja Bhášja (Púrnapragja bylo jedno z jeho jmen). Kromě jiného napsal i komentáře k Upanišadám, Bhagavadgítě, Mahábháratě a Rgvédu.
Rámánudža a Madhva a s nimi další vaišnavští áčárjové jako Višnusvámí, Nimbárka a Šrí Čaitanja Maháprabhu se zasloužili o rozmach vaišnavské bhakti, dnes nejpopulárnějšího tradičního směru indických filosofií.[9]
Ačintja-bhéda-abhéda tattva (v dévanágarí अचिन्त्यभेदाभेद, acintyabhedābheda) je védantská škola, kterou v 16. století učil Čaitanja Maháprabhu, avatár Kršny. Ačintja-bhéda-abhéda znamená doslova „nepochopitelná současná jednota a odlišnost“ ve vztahu k Tvůrci a tvůrčí energii, tzn. nepochopitelná současná jednota s Bohem a odlišnost od Něj.
Filozofie Ačintja-bhéda-abhéda učí, že z hlediska kvality, jsme s Bohem (Kršnou) totožní, avšak co se týče kvantity, tak nepřipadá v úvahu abychom se Mu rovnali, tzn. že z hlediska kvantity, velikosti, se od Boha lišíme. Toto učení uvádí v soulad směry védantské filozofie Dvaita a Advaita.
Ačintja-bhéda-abhéda, ale není ničím novým. Podle gaudíja vaišnavů je právě tato filozofie původním učením všech védských písem, včetně Védánta-sútry, Upanišad a dalších. Nastolením filozofie Ačintja-bhéda-abhéda se vlastně vracíme k původnímu učení Véd, které se v průběhu let ztratilo.
Obrázky, zvuky či videa k tématu Védánta na Wikimedia Commons 
LIMS forum content by LIMS forum members is licensed under a Creative Commons Attribution-NonCommercial-ShareAlike 4.0 International License. Based on a work at www.limsforum.com.
